|
Po tragické smrti naší první vlčí
špicunky se samozřejmě počítalo s nějakým novým psím
nástupcem. Mohla jsem si vybrat jakékoliv jiné
plemeno….no hádejte
….“vlčí špic jednou, vlčí špic už
navždy“...moje
životní motto, jímž se hodlám po celý můj život řídit
:-)). Barunku tentokrát už pěkně s průkazem původu jsme
si přivezli domů 27.3.1991 a jak tak teď koukám do
papírů….bylo jí pouhých 5 a půl týdne. Nevím, jestli to
bylo tím brzkým odloučením od sourozenců, ale Bára byla
povahově velice zvláštní pes. Ještě se vrátím trochu
zpátky a zmíním docela úsměvnou historku, jak jsme si
původně místo fenky odváželi domů pejska. Bára pocházela
z vrhu o třech fenkách a třech pejscích. My jsme si
přijeli pro fenku, takže paní chovatelka posbírala tři
pejsky, odnesla je do domu a my jsme vybírali. Na rady
zkušeného chovatele a rozhodčího -mého dědy jsme vybrali
tuo největší a nejmohutnější fenku, co se k nám i první
přihnala….Zaplatili jsme, rozloučili se a po ujetí cca
15 km napadlo mojí mamku tu pěknou mohutnou fenečku
obrátit...a ejhle on to byl pejsek. No i mistr tesař se
někdy utne….
Barunka byla opravdu svéráz, nebyla nijak
konfliktní, ale spíše tak trochu pro sebe, lidskou
společnost vyhledávala jen s vidinou zištnosti a to v
podobě kusu žvance (pro ten byla ochotna udělat cokoliv,
však to také bylo svého času na ní dosti vidět) a nebo
drbání, jehož se také nemohla nabažit.
Měla vynikající paměť….pár měsíců jsem s
ní chodila na cvičák, výsledky měla výborné, ale
příšernou reakci na střelbu a posléze i obyčejnou bouřku
se mi odstranit žádným způsobem nezdařilo. Takže
hromadného výcviku na cvičišti jsem se zřekla a milou
Barunku vytáhla až po nějakých 8 letech (čtete dobře)
jen tak z recese na zkoušku základní ovladatelnosti ZOP
.A ona splnila. Zkouška to není nijak těžká, ale v době
Bářina mládí se u nás neskládala a s Bárou jsem ani těch
osm let nijak vehementně necvičila. Přesto jí Baru s
přehledem zvládla. Jen pro ty, co si myslí, že nám paní
rozhodčí nějak nadržovala nebo přihlížela k jejímu věku
9,5 let, uvedu, že jsem přihlásila po cca měsíčním
docházení na cvičiště i našeho Atolla. Ten vyhořel hned
z kraje….rozhodl se, že teda bez vodítka se mnou nikam
nepůjde a bylo to.
Nikdy netrpěla žádnými vážnými
zdravotními obtížemi. Až na ten týdenní zelený průjem,
když jsme si ji jako malé štěňátko přivezli. Způsobený
patrně náhlým přechodem na jinou stravu v tak útlém
věku. Ve svém silném období 32,5 kg trpěly také poněkud
její zadní končetiny. Jakmile se zbavila nadváhy, potíže
tohoto typu ustaly. V září roku 1998 ve věku 7 a půl let
podstoupila úspěšně po opakované pyometře (zánět dělohy)
kastraci a nadále byla zdravá jak rybička.
Veterinární pomoc jsme museli vyhledat až
v létě roku 2004, kdy Barunce začal krvácet nějaký do té
doby mě neznámý dost velký „vystouplý novotvar“ ukrytý v
huňaté srsti dole na hrudi. Přiznám se, že jsem Barunce
chtěla ulehčit a vzhledem k věku ji nechat odejít. Také
jsem si nedovedla dost dobře představit, jak s ní budu
bojovat při jejím pooperačním ošetřování. Ke stáru už
byla babka trochu více nedůtklivá, zejména co se týče
udržování její bohaté srsti třeba právě na břiše a
dalších inkriminovaných a cuckajících se místech. Dodnes
blahořečím našemu andělu MVDr.Jiřímu Michálkovi, že mne
doslova přemluvil a Barku odoperoval s tím, že zde ještě
může být půl roku až rok. Doslova a do písmene jí o půl
roku prodloužil život a ona to věděla a trpělivě se
nechala ošetřovat. Naše milá Barunka musela být po
pravděpodobně silné mozkové příhodě uspána 16.1.2005.
Barunka tu s námi byla nedožitých, ale krásných 14 let
(k oslavě tohoto jubilea chybělo pouhých 29 dní).
Byla jsi výjimečná a originální. Nikdy na tebe
Babuško naše nezapomeneme !!!.
|
Naše fenky
